Mělník-Chloumek - sv.Jana Nepomuckého
Loc: 50°22'29.261"N, 14°29'51.981"E
Na čedičovém vrchu Chloumečku je poutní kaple,dnes stavebně upravená a v soukromém držení.Místo se nachází na samém západním okraji obce.
/Zdroj:in.ihned.cz.,edit.jv/
Projedete Mělníkem, dáte se na sever a v mírném svahu spatříte kopeček Chloumek obalen ý chundelatými korunami stromů. Na samém vrcholku je ukrytý v listoví barokní kostelík sv. Jana Nepomuckého, který býval kdysi poutním místem se vším všudy – včetně poustevníka.
Nečekaný výhled zavede oči k mělnickému zámku, k Řípu, na obzoru jsou i hrad Hasenburk a kužely Českého středohoří. Jedinečné místo s překrásným výhledem do Polabí okouzlilo v minulosti mnohé slavné návštěvníky – na pouti do Krkonoš se tu zastavil v roce 1832 Karel Hynek Mácha, o více než šedesát let poté také jmenovec legendárního praotce - Svatopluk Čech. Po Viktoru Dykovi byla vyhlídka dokonce pojmenována. Nevynechal ji ani prezident Masaryk, když jel v roce 1920 na návštěvu do Kokořínského údolí.
Kostelík prošel za téměř tři sta let své existence obdobími rozkvětu i zatracení, dvakrát vyhořel, stal se prachárnou mělnických kyrysníků i cílem vandalských výprav. Když se o Chloumku neoimpresionista Oniščenko dozvěděl, nemohl se okouzlujícího výhledu nasytit. Natolik, že se začal zajímat o možnost usadit se na Chloumku a mít tam ateliér. Vily ani chalupy ho nezajímaly. Dnes říká, že pocity praotce Čecha mu tehdy byly určitě velmi blízké. Chtěl něco výjimečného a bujnost jeho fantazie byla bezmezná. Hledal klid, který by byl alternativou jeho galerie v Jakubské ulici, plné ruchu a cizinců. Svůj sen nakonec dokázal uskutečnit, i když jeho paní Eva o bydlení v kostele nechtěla zpočátku ani slyšet. Na jeho konci byla nájemní smlouva s římskokatolickou farností – proboštstvím v Mělníku o desetiletém pronájmu památky za symbolický roční poplatek s tím, že ji opraví na vlastní náklady.
Teprve pak všechno začalo. Alexandr Oniščenko se rozhodl v kostelíku nejen tvořit, ale také žít spolu se ženou, papouškem, psem a kočkou. Zmocnil se ho nesmírný tvůrčí zápal, studoval historii kostela, zajímal se o původní barvu fasády… Rekonstrukce trvala dva roky. Jen fotografie po požáru, který kostelík zasáhl koncem devadesátých let, s oprýskanou fasádou a rozbitou střechou, připomínají krušnou dobu chátrání a devastace. Dnes je díky svým nájemníkům ve skvělém stavu, s půvabným okolím, květinami, zelení, oázou klidu, pohody. Návštěva je zážitkem, na jaké se nezapomíná. Protože v tom kostele se dnes žije a vaří se v něm vynikající boršč.
Do chrámového prostoru je doslova vsazeno dřevěné patro, které však pokrývá pouze jeho část. Ukončeno je zábradlím, od něhož je vidět jako z balkonu dolů, do špice kostela, kde má malíř svůj ateliér. Vedle něj je krb se společenskou halou. V patře na kruchtě je jídelna s velkým stolem, starožitným křídlem a kuchyňským koutem. Starožitný nábytek je Oniščenkovou sběratelskou vášní. Vybavení kuchyňky je naproti tomu zcela moderní. Zvláštností bydlení v kostele je nepochybně to, že všechny stěny jsou oblé a proto tu nenajdou uplatnění žádné skříně, vysoké police či knihovny. Veškerý nábytek, který stojí u zdi, musí mít nanejvýš výšku klasické komody a nízkých stolků. A tak bylo třeba vybudovat šatnu. Hodil se pro ni ideálně chrámový výklenek, který by poskytl dost prostoru i pro kostýmy divadelní společnosti.
Originálně je řešena také ložnice s koupelnou a hostinský pokojík. Jsou v podkroví, pod kostelní střechou a tudíž zkosené. Koupelnová vana na nohách stojí přímo v prostoru, který je ve srovnání s tmavou starobylostí ostatních místností nečekaně rozsvícen tyrkysovými nátěry. Z vybavení zaujme na první pohled v každé místnosti televizor – velká slabost obyvatel kostela. Vytápění je elektrické, v chladnějším období vypomáhá krb.
Umělci mají rádi detaily. V případě našich hostitelů jsou to okna. Vyzdobená květinami, košíky, akcentovaná žlutou moderní koženou sedačkou. Tato kombinace se Alexandru Oniščenkovi zalíbila natolik, že se rozhodl ji zvěčnit. Na žluté pohovce pod obloukem okna nechal odpočívat Evu v kontrastujících černých šatech… Žlutá a černá ho v poslední době zaměstnává asi tak, jako kdysi ony pražské červené prejzové střechy. Fascinují ho i kvetoucí řepková pole kolem Chloumku. Natolik, že ve žlutém moři rozdělal své „nádobíčko" a maloval a maloval, aby mu řepka neodkvetla, než dílo dokončí. A přitom kradmo koukal ke „svému" kostelu, dílu, které bude nepochybně v jeho životě patřit k těm největším.
/Zdroj: www.heidelberg.cz.,edit.jv/
Fotografoval a text J.Vavřín